Můj pes si myslí, že mám volno. Že jsme v módu víkend. Že budeme chodit na dlouhé procházky, hrát si, mazlit se a prostě dělat všechny ty skvělé věci, co obvykle děláme, když není práce.
Já ale bohužel nemám volno. Já vím, že mám za chvíli poradu. Že mám dnes deadline asi na deset věcí. Že mám odpovědět na třicet e-mailů a že když teď nezapnu počítač, moje kariéra vezme za své a nebude ani na ty granule.
Pes tomu nerozumí. Nejprve si sedne vedle mě a upřeně mě pozoruje. Po chvíli si opře hlavu o moji nohu, jako by chtěl nenápadně připomenout svou přítomnost. Když nereaguji, zkusí tiché zakňučení. Nic? Dobře, přitvrzuje – přináší míček a pokládá mi ho k nohám s nadějí v očích. Když ani to nefunguje, položí packu na klávesnici a zkouší, jestli tím něco nezmění – třeba jestli se ta divná blikající věc konečně nezačne chovat podle jeho představ. Když mu vysvětlím, že teď ne, tak si jen povzdychne a dál bedlivě sleduje každý můj pohyb. 
A pak začne další fáze – videohovor.
V ten moment pes zjistil, že i on je součástí dění. Jakmile otevřu notebook a na obrazovce se objeví lidé, nenápadně se posadí vedle mě. Když ho nikdo nevidí, nakloní hlavu. A pak si uvědomí, že vlastně ano – lidi ho vidí! A všichni říkají, jaký je roztomilý. A já, místo abych probíral důležité pracovní věci, ukazuju kolegům, jak umí sedni, pac a jak se tváří, když mu řeknu slovo „sýr“.
Jediný, kdo se na to netváří úplně nadšeně, je můj šéf.
Je čas oběda. Můj páníček otevřel po minutě tu pískající skříň, z ní vytáhl nějaké jídlo. To vám vypadalo divně a vůbec to nevonělo jeho naše oblíbené jídlo. A co víc, páníček si u vaření ani nepískal jako obvykle! Tak tohle si určitě nebude pamatovat jako nejlepší oběd. A já místo toho, abych čekal na nějaké dobroty, jsem musel koukat na jeho rozmrzelý obličej, jak řeší něco s tou malou krabičkou, kterou má u ucha.
Ale… hele, vypadá to, že jdeme ven! Jenže počkat – něco není v pořádku. Páníček spěchá. Běžíme tak rychle, jako bychom už byli na posledním úseku procházky. Cítím to – chce se vrátit domů. No nic, aspoň jsem venku, že? Ale proč to tak rychle končí?
Když jsme dole u dveří, zazvoní mu ta věc v kapse a on nervózně řekne:
„Jo, musel jsem na chvíli pryč, šel jsem otevřít opraváři.“
Zastavím se a podívám se na něj. Opraváři? Ale my jsme venku. Nikdo nic neopravuje. Kam to vlastně volá? Proč se takhle chová? A proč je vůbec nervózní? Vždyť jsme venku, kde voní tráva, poletují holubi… a nikde žádná popelnice, kterou bych mohl vzít útokem. Někomu vadí, že jsme venku?
Následuje pár hodin pracovního nasazení doprovázené vyčítavými pohledy, kdy mi dává můj čtyřnohý parťák jasně najevo, že je tu taky.
Kolem páté hodiny už páníček tolik netelefonuje, nevzteká se, nenadává a jeho nálada se konečně uklidní. Pak počítač konečně zaklapne, telefon zůstane ležet na stole a svět se vrací do normálních kolejí. Teď je čas na pořádnou procházku po dni, kdy jsme oba pracovali naplno!
Homeoffice je fajn, i když se páníček chová trochu divně. Ale víte co? Jsem s ním celý den. A to je to hlavní. I když je ten den jiný než víkend, pořád jsme spolu, a to mi stačí.
Takže, když budete někomu závidět home office, pamatujte na to, že často není co závidět.
A jak to máte vy, když pracujete z domova? Taky vás trápí pocit viny, že se psovi nevěnujete tolik, kolik by si zasloužil? A taky procházku se psem během dne tak trochu nenápadně maskujete před šéfem?
