Vždycky jsem měl psy. S příchodem dětí ale přišla několikaletá pauza – říkal jsem si, že si pořídíme psa, až budou trochu starší. Když ta chvíle konečně přišla, začal jsem přemýšlet, jakého parťáka bych chtěl do naší rodiny. Ponořil jsem se do studia plemen, plánoval, co s ním budeme dělat, taktizoval ze všech stran… A nakonec to dopadlo úplně jinak.
V létě jsem vezl dcery na prázdniny ke kamarádce. Na jejich zahradě pobíhala veselá puberťačka – erdelteriérka Mary. „Má brášku,“ řekla mi kamarádky maminka. „Je v dočasné péči, dostal se tam z nevhodných podmínek.“
Jako dítě jsem měl s erdelteriérem špatnou zkušenost – pokousal mě. Takže pokud existovalo jediné plemeno, které jsem si byl jistý, že nechci, byl to právě erdel. 
A jak to dopadlo? Samozřejmě, že skončil u nás.
Jel jsem se na Merita „jen podívat“. Bylo mu patnáct měsíců. Puberta v rozkvětu – běhal jako splašená koza. V předchozím domově byl prý zavřený v kleci, neuměl tedy pořádně běhat a měl energie na rozdávání. Do půl roka byl u majitelky chovné stanice. Ta ho musela dát pryč. Když jsem pak slyšel, že ho v pořadí druhá majitelka chtěla kvůli vleklým kožním problémům nechat utratit, bylo rozhodnuto. A tak se k nám přidal Merit – erdel v pubertě.
Ano, vzít si k malým dětem velkého psa s nejasnou minulostí nebylo zrovna moudré. Ale život se někdy neřídí rozumem. U psů to platí dvojnásob.
Dcery byly na pár dní pryč, tak jsem si na Merita vzal dovolenou, abychom se líp poznali. Už po první společné noci mě probudil – jeho otevřená, tiše vrčící tlama byla přímo u mého krku. Začátky nebyly jednoduché. Merit byl tvrdohlavý a neústupný. Trvalo několik měsíců, než jsme si nastavili pravidla.
Měl svůj vnitřní svět a emoce dával najevo jen výjimečně. Občas vypadal šťastný, ale jestli jsme mu byli opravdu blízcí, jsme se za ty roky nedozvěděli. Pořád si myslím, že by za buřt odešel s kýmkoli a ani se neohlédl.
Byl chytrý a poslušný – ale jen když chtěl. Zkoušeli jsme několikrát složit zkoušky. Poslušnost jsme zvládli, ale největší problém byly stopy. Stopování ho prostě nebavilo. A mě taky moc ne. Zato miloval motýly. Na jedné zkoušce v půlce stopování zvedl hlavu a rozběhl se za motýlem. Rozhodčí jen nevěřícně kroutil hlavou. Samozřejmě jsme neuspěli. Když jsme přišli domů, Merit ke mně přišel a položil mi hlavu do dlaní. Poprvé vypadal, že ho něco mrzí. Možná si říkal: „Tentokrát jsem ty motýly asi měl nechat být“.
Merit měl taky reakci na střelbu. Dlouho jsme to trénovali, ale úplně jsem si nebyl jistý, tak při zkouškách čekal v autě. Když jsem si pro něj přišel, seděl na sedadle řidiče a spokojeně dojídal odměnky. Jakmile mě uviděl, zavřel tlamu, ale pamlsky mu padaly z pusy ven. Dělal jsem, že jsem naštvaný, ale nešlo se nesmát. Vyndal jsem ho z auta a šli jsme na plac. Při výstřelu s sebou lehce cuknul, ale zůstal na místě a podíval se na mě. To mě dojalo.
Pak jsme šli na stopy – místo označení předmětu zalehl kravské lejno a začal ho s nadšením konzumovat. Já to nevzdal – zvedl jsem ruku směrem k rozhodčímu, že předmět označil. Uznávám, nebylo to moc sportovní.
Za odměnu dostal cheeseburger z McDonald’s. Roky jsem mu sliboval: Až uděláš zkoušky, dostaneš taky. A dostal. Dva.
Merit vyrůstal s dcerami, měl s nimi silné pouto a stal se součástí naší rodiny. Takový lehce nemotorný maskot. Klučina, co rád občas zazlobil. Byl ale klidný a nenáročný. Nikdy nic nerozbil, neštěkal, když jsme nebyli doma. Neměl žádné velké vášně – kromě jídla. Miloval mrkev! Nehrál si se psy, nebavil ho míček. Ale párkrát jsme šli na kousání na rukáv a to si uměl užít. Ale pomazlit se nepřišel skoro nikdy. A na gauč si ke mně vlezl za celý život – možná pětkrát.
Ale byl neskutečně vtipný. Jednou na farářských trzích vzal jedné holčičce z ruky koláč, v mžiku ho zhltnul a výraz měl jako by říkal: Nic se nestalo. Se stoickým klidem.
Od Merita jsem se naučil spoustu věcí – hlavně trpělivosti a pokoře. Naučil mě, že pes s velkým „P“ nemusí být oblíbencem sídliště, nemusí být kontaktní ani mít výčet ocenění. Stačí, když je. A že být spolu je někdy víc než všechno ostatní.
Když byl u známých na hlídání, ukradl ze stolu celé máslo a „spolkl“ ho i s obalem. Nechápu, jak to dokázal – na stolici se to nijak neprojevilo.
A když dcera upekla svou první bábovku, šli jsme koupit cukr na posypání. Po návratu dělal Merit, že spí (možná že i spal). Na stole zůstal prázdný talíř — ten, na kterém předtím ležela bábovka přikrytá utěrkou. Teď na talíři zůstala jen ta utěrka, pěkně složená, jako by se nic nestalo. Jak se mu tohle povedlo? To jsme nikdynezjistili.
Merit byl klidná síla. Jistota. Věděl jsem, že si začne hrabat pelíšek přesně ve chvíli, kdy se detektivka chylí ke konci. Věděl jsem, že po napití přijde potopa. Že vyrazí za zajícem. Že bude frajeřit na psa stejně velkého. Že si každý den otře tlamu o zeď – v jeho výšce byla v celém bytě permanentně upatlaná. Už jsem to ani neřešil. A ty jeho legrační vzdechy? Věděl jsem, že mi jednou budou chybět.
V posledním roce se hodně zpomalil a projevily se naplno projevy stáří. Zhoršil se mu sluch i zrak, nepamatoval si, že už jedl, víc spal, a procházky se proměnily v desetiminutové výlety na záchod. Jakmile přišla vedra, začal se zadýchávat. Když ale vedra pominula, Merit se stále zadýchával. Po návštěvě veterináře padl verdikt – Merit má před sebou týdny, maximálně měsíce. A nakonec to byl jen týden. Srdeční selhání.
Během posledního týdne jsme se začali připravovat na jeho odchod. Merit začal nosit plenky. Věděl jsem, že to už není důstojné ani pro něj. Jednou ráno se probudil a nechtěl jíst. Rozhodli jsme se, že se s ním rozloučíme doma. Kdo to zažil, tak ví, jak je těžké rouzhodnout se, kdy je ten „správný“ okamžik ukončit trápení svého milovaného psa.
Merit byl poslední roky alergik a nemohl si dopřát skoro nic. V den, kdy jsme se rozhodli ho nechat uspat jsem šel do lednice a krmil ho šunkou – jeho nejoblíbenější pochoutkou. Už nemohl ani chodit. Když přijel veterinář, Merit se postavil. Měl jsem pocit, že se s námi chce rozloučit důstojně ve stoje. Bylo mu třináct let.
Strašně to bolelo. Ale jsem vděčný, že odešel bez bolesti a byl s námi. Když naposledy vydechl, dcera otevřela balkon a řekla: Ať se mu líp odchází. Byla to ta samá dcera, kterou Merit jako štěně vláčel po chodníku, ta, se kterou si dělal, co chtěl. A teď mu byla oporou při jeho odchodu. Na cestu do psího nebe jsme Meritovi přibalili jeho oblíbené hračky, misku a samozřejmě nechyběla oblíbená šunka.
Od Merita jsem se naučil spoustu věcí – hlavně trpělivost a pokoru. Naučil mě, že pes s velkým „P“ nemusí být oblíbencem sídliště, nemusí být kontaktní ani mít výčet ocenění. Stačí, když je. A jistota být spolu je někdy víc než všechno ostatní. Doufám, že bylo Meritovi s námi taky dobře.
Chybí mi jeho slintání, chrápání i jeho vzdychání – a když se v detektivce blíží rozpletení zápletky, podívám se na místo, kde měl pelíšek. A vzpomenu si na něj. A když venku zahlédnu motýla, mám pocit, jakoby byl Merit se mnou.
Merite, dneska máš první narozeniny, které sice neslavíme spolu, ale vlastně je přesto slavíme. Vím, že si je v psím nebi užíváš po svém – vyjedl jsi určitě někomu misku a pak ses rozběhl spokojeně za zajícem. Na tvoji počest si dám mrkvový dort a budu vzpomínat na všechny ty krásné společné chvíle, i na věci, které mě na tobě štvaly, a teď mi chybí. Mám tě moc rád a často na tebe myslím.
Honza
