A pes to pozná. Jako kdyby měl v sobě zabudovaný radar na pracovní schůzky. Sotva zavřete dveře od koupelny a dáte notebook do batohu, už na vás hází ten pohled. Ano, ten pohled. Kombinace očí Šípkové Růženky při probouzení a scény z romantického filmu, kdy hrdina odjíždí na frontu.
Jakmile sáhnete po klíčích, začíná psí drama vrcholit. U dveří leží hromádka psího neštěstí, která vám tichým, ale nesmírně výmluvným výrazem sděluje: „Jak mi tohle můžeš udělat? Proč mě opouštíš? Co jsem ti kdy udělal? Už si nikdy nebudu hrát s tou hnusnou gumovou kachnou, když tě to potěší, jen zůstaň!“
Pak přijde mistrovský tah – pokus o zadržení. Nohy na vaše boty, hlava na tašku, celé tělo v pohotovosti. Jako kdyby vás mohl vlastním nasazením přimět k tomu, abyste se vrátili na gauč a začali s ním okamžitě řešit důležitější věci – třeba ten fakt, že sousedův pes včera čuchal k „jeho“ keři. 
Ale vy, jako správný páníček, máte pevnou vůli. Pohladíte ho, vysvětlíte mu, že budete pryč jen pár hodin (i když vám nevěří ani slovo), a odcházíte. Ale ne hned. Protože vás stejně ještě třikrát přinutí vrátit se ke dveřím, když na poslední chvíli vyčaruje další z jeho srdcervoucích triků – kňučení nebo ty slavné „psí oči“, které by obměkčily i kámen.
Pes přesně ví, kdy odcházíte, a spustí emocionální drama hodné Oscara, při kterém vrcholí zoufalé pohledy, srdceryvné výčitky a nakonec i fyzické blokády u dveří.
A tak, když se konečně zavřou dveře, odcházíte do práce s pocitem nejhoršího zločince na světě. On zůstává doma, schválně hlasitě vzdychá, aby sousedé věděli, že je doma sám. Ale nebojte, sotva zjistí, že jste pryč, zaleze do vaší postele a usne jako andílek.
Až do chvíle, než zaslechne zvuk klíčů v zámku. Pak se točí kolečka psího divadla znovu: „Cože? Ty jsi zpátky? Já ani nečekal! Myslel jsem, že už nikdy nepřijdeš!“ A to vám odpustí všechno. Naštěstí. Protože psi jsou mistři dramatu – ale hlavně mistři lásky. 🐾
A jak probíhají odchody do práce u vás?
