Když si přivedete pejska domů, máte pevně stanovený plán: „Na gauč ho nepustím. Ani za nic. To je moje místo!“ A první týdny to i držíte. Pes se sice kouká na gauč jako na něco, co by mohl okupovat, ale vy pevně trváte na svém. Přece ho nemůžete začít rozmazlovat! Tak ho usadíte na svůj vlastní pelíšek a s pocitem vítězství si na tom svém gauči na chvíli oddychnete. A když pes začne otravně škrábat nebo si otírat čumák o látku, vytrvale mu připomínáte: „Ne, na gauč ne!“
„Jak mi tohle můžeš udělat? Proč mě opouštíš? Co jsem ti kdy udělal? Už si nikdy nebudu hrát s tou hnusnou gumovou kachnou, když tě to potěší, jen zůstaň!“
Pak přijde ten první (osudný) večer, kdy se k vám pes přitulí a vy v zoufalství povolíte. „Jen na chvíli, ať se uklidní,“ říkáte si. Pes se hned usadí, hledá místo, kam by si mohl lehnout, a po chvilce si zcela pohodlně sedne na polštář. Zatímco se schoulí na tom malém kousku gauče, vy mu říkáte: „No dobře, ale jen na chvíli!“ A voilà, právě jste podepsali doživotní smlouvu. 
Hezky popořadě
Měsíc poté, pes už nejen že má na gauči svoje místo, ale má i přednostní právo na polštář, kousek deky a veškerý prostor, který byl původně vyhrazen pro vás. Vzpomínáte si, jak jste si dřív užívali ten neomezený prostor, kde si můžete protáhnout nohy, spokojeně sedět nebo ležet, a teď zjišťujete, že vaše místo je kdesi na okraji gauče, protože váš miláček – jak jinak – zabírá celou plochu. Zvlášť když si uvelebí nohy napříč, což znamená, že není vůbec možné se na gauč pohodlně vejít.
Když přijdete domů, zdá se, že gauč je jediné místo v bytě, které je opravdu jeho. A večer si budete říkat: „Tak dneska ho nechám ležet jen na kousku.“ Ale pak na vás mrkne těma roztomilýma očkama, a vy se znovu necháte zlákat. A tak se to opakuje pořád dokola, dokud zcela nerezignujete. Pes se stává vládcem gauče, a vy? No, budete rádi, když se vejdete alespoň na kousek. Protože jestli to ještě nevíte, ten gauč už dávno není váš – je jeho.
Jak je to s gaučem u vás?
